Po roce 1989 došlo v oblasti zásobování vodou v České republice k zásadní proměně ekonomického, investičního i regulačního prostředí. Cena vody v roce 1989 byla silně dotována státem – stát přispíval na provoz vodáren přibližně dvěma miliardami Kčs ročně, což výrazně zkreslovalo skutečnou hodnotu vody pro spotřebitele. Dnes stát provoz vodáren nedotuje vůbec, a proto cena vody na většině míst ČR (některé municipality cenu vody dotují) plně odráží reálné náklady na výrobu, distribuci a čištění. Výrazný rozdíl byl také v cenové politice: před rokem 1989 byla cena vody pro firmy více než sedmkrát vyšší než pro domácnosti, což znamenalo, že domácnosti měly vodu výrazně dotovanou na úkor průmyslu. V současnosti je cena vody pro domácnosti i firemní sektor stejná.

Dalším zásadním rozdílem je přístup k investicím. V roce 1989 se do obnovy infrastruktury prakticky neinvestovalo, zatímco dnes tvoří investice do oprav a obnovy až 42 % ceny vody, což je klíčové pro dlouhodobou udržitelnost systému. Změnilo se také daňové zatížení – v roce 1989 neexistovala DPH, zatímco v roce 2023 tvořila daň z přidané hodnoty 5,1 miliardy Kč ročně, což významně ovlivňuje konečnou cenu pro spotřebitele. Kromě toho byly zavedeny nové poplatky za odběr povrchových a podzemních vod a za vypouštění odpadních vod, které dnes představují přibližně 2,1 miliardy Kč ročně a v roce 1989 neexistovaly.

Spotřeba vody v domácnostech se výrazně snížila – ze 171 litrů na osobu a den v roce 1989 na 86,7 litru v roce 2023. To svědčí o efektivnějším využívání vody, ale zároveň znamená, že fixní náklady systému se rozpočítávají na menší objem vody, což zvyšuje jednotkovou cenu. Výrazně se zvýšily také požadavky na kvalitu pitné vody, čištění odpadních vod a nakládání s kaly. Před rokem 1989 řada i krajských měst neměla vybudované čistírny odpadních vod a odpadní voda se často vypouštěla do vodotečí prakticky nečištěná, zatímco dnes jsou požadavky na kvalitu a ochranu životního prostředí nesrovnatelně přísnější, což se promítá do technologických i provozních nákladů.

Ve veřejné debatě o ceně vody v České republice se často zaměňuje samotná cena s nákladovostí systému. Například některé články tvrdí, že voda v ČR patří k nejdražším v Evropě, aniž by specifikovaly, co je do této ceny zahrnuto. Není jasné, zda se jedná pouze o provozní náklady, nebo zda cena zahrnuje také investice do infrastruktury, daně, poplatky za odběry a vypouštění, či náklady spojené s dodržováním vysokých standardů kvality služeb.

Dalším opomíjeným aspektem je kontext spotřeby. Průměrná denní spotřeba vody v ČR činí pouze 87 litrů na osobu, což je jedna z nejnižších hodnot v Evropě. Nízká spotřeba však znamená, že fixní náklady systému se rozpočítávají na menší objem vody, což přirozeně vede k vyšší jednotkové ceně za kubík.

Srovnávání cen vody mezi jednotlivými zeměmi je navíc často zavádějící, protože podmínky nejsou srovnatelné. V některých státech jsou náklady na vodohospodářské služby dotovány státem nebo obcemi, což výrazně snižuje cenu pro koncového uživatele. Naproti tomu v České republice je systém plně financován z plateb spotřebitelů, včetně investic do obnovy a rozvoje infrastruktury. Tento model zajišťuje vysokou míru transparentnosti, ale zároveň se promítá do vyšší ceny.

V neposlední řadě je třeba zohlednit kvalitu služeb, která bývá v mezinárodních srovnáních často opomíjena. Cena vody v ČR zahrnuje nejen dodávku kvalitní pitné vody, ale také nákladné čištění odpadních vod a plnění přísných ekologických požadavků. Tyto faktory významně ovlivňují výslednou cenu, a přesto nejsou v některých mediálních výstupech vůbec zmíněny.

Cenová struktura vody se mezi jednotlivými státy výrazně liší, a proto je nutné při mezinárodním srovnávání brát v úvahu širší kontext. Například v Dánsku činí cena vody 8,08 €/m³, což je výrazně více než v Itálii, kde se pohybuje kolem 1,60 €/m³. Tento rozdíl však nelze interpretovat bez znalosti složení ceny – v Dánsku je do ceny zahrnuta vysoká daň z přidané hodnoty (25 %), environmentální poplatky (11 %) a významné investice do infrastruktury. Naproti tomu v Itálii je DPH pouze 10 %, neexistují ekologické daně a investiční náklady jsou výrazně nižší, což se přímo promítá do konečné ceny pro spotřebitele.

Rozdílná míra investic je dalším klíčovým faktorem. V Dánsku připadá na jednu domácnost ročně přibližně 277,41 € investic, zatímco v Itálii jen 66 €. Tento rozdíl ukazuje na odlišný přístup k obnově a rozvoji vodohospodářské infrastruktury. Srovnávat ceny vody bez zohlednění těchto rozdílů je ekonomicky nepřesné a může vést k chybným závěrům.

Celkové náklady na vodu jsou navíc ovlivněny nejen cenou za kubík, ale také spotřebou vody, která se mezi státy výrazně liší. Roční provozní náklady na domácnost tak závisí na kombinaci jednotkové ceny a objemu spotřeby, což je často opomíjeno.

Zavádějící jsou také srovnání, která neberou v úvahu, co všechno je v ceně vody zahrnuto. Například porovnání ceny vody v Praze se západoevropskými metropolemi bez uvedení rozdílů v daních, investicích, ekologických poplatcích či kvalitě služeb může vést k nesprávnému vnímání skutečné hodnoty vodohospodářských služeb v České republice.

Ve veřejné diskusi o ceně vody v České republice se často klade důraz na jednotkovou cenu za kubík, zatímco skutečně relevantní údaj pro domácnosti – celková roční platba – bývá opomíjen. Například tvrzení, že voda v ČR je „nejdražší“, ignoruje fakt, že průměrná roční platba domácností činí přibližně 106 €, což je výrazně pod průměrem západní Evropy. Pro srovnání: v Německu dosahuje roční platba 267 €, v Dánsku 342 € a ve Švýcarsku 235 €, tedy dvakrát až třikrát více než v České republice.

Tvrzení, že voda v Praze je dražší než ve vyspělých západoevropských metropolích, je zavádějící, pokud se porovnává celková roční faktura. Tento rozdíl je navíc ovlivněn nízkou spotřebou vody v ČR – průměrně 87 litrů na osobu a den – což přirozeně snižuje celkovou roční platbu, i když jednotková cena za kubík může být vyšší.

Dalším problémem je tendenční výběr dat bez uvedení širšího kontextu. V některých zemích jsou v ceně vody zahrnuty i další služby, jako je odvádění srážkových vod, ekologické poplatky nebo investice do ochrany životního prostředí. Tyto položky výrazně ovlivňují konečnou cenu, a jejich opomenutí při srovnání vede k nepřesným a zavádějícím závěrům.

Ve veřejné debatě se objevují srovnání, která porovnávají dnešní cenu vody s cenou z roku 1989, například 0,80 Kčs oproti více než 150 Kč za kubík v Praze. Takové srovnání je však ekonomicky zavádějící, protože nezohledňuje inflaci ani změnu kupní síly peněz. Cena vody v roce 1989 byla silně dotována státem – stát přispíval na provoz vodáren přibližně dvěma miliardami Kčs ročně, což výrazně zkreslovalo skutečnou hodnotu vody pro spotřebitele. Hodnota jedné koruny v roce 1989 byla zcela odlišná od dnešní, a proto nelze nominální ceny porovnávat bez přepočtu na reálné hodnoty.

Reálné ceny, přepočtené na hodnotu peněz roku 2023, ukazují zcela jiný trend. Grafy jasně dokládají, že reálná cena vody rostla mnohem pomaleji než její nominální hodnota. To znamená, že skutečné finanční zatížení domácností spojené s vodným a stočným se nezvyšovalo tak dramaticky, jak některé články naznačují.

Zavádějící je také tvrzení o „zdražení o 170ד, které ignoruje vliv inflace, rozsah investic, kvalitu služeb a technologický pokrok. Pokud se tyto faktory vezmou v úvahu, reálné zdražení je výrazně nižší. Takové zjednodušené srovnání může vést k chybnému vnímání vývoje cen a podceňuje komplexnost vodohospodářského systému, který dnes zahrnuje nejen dodávku kvalitní pitné vody, ale i náročné čištění odpadních vod a plnění přísných ekologických požadavků.

Ve veřejné debatě o ceně vody se často operuje s nominálními hodnotami, které neodrážejí skutečnou ekonomickou zátěž pro domácnosti. Články, které tvrdí, že voda v České republice výrazně zdražuje, často ignorují přepočet na reálnou kupní sílu. Pokud se roční náklady na vodné a stočné na osobu přepočtou na hodnotu roku 2023, ukazuje se, že jejich růst je mnohem mírnější než u nominálních nákladů. Tento rozdíl je patrný například při porovnání vývoje modré a zelené linie v grafu níže.

Zohledníme-li inflaci, vývoj mezd a životních nákladů, je zřejmé, že roční platba za vodu na osobu se nezvyšovala skokově, jak některé články naznačují. Reálné náklady zůstávají relativně stabilní, což svědčí o dlouhodobé udržitelnosti systému vodného a stočného v České republice.

V článcích často chybí kontext vývoje příjmů obyvatel – například srovnání cen vody s průměrnou mzdou nebo důchodem. Takové porovnání by ukázalo, že dostupnost vody se v čase nezhoršila, a že domácnosti nejsou vystaveny nepřiměřené finanční zátěži.

Opomíjen je také investiční rozměr. Reálné náklady zahrnují významné investice do infrastruktury, které zajišťují kvalitu, bezpečnost a spolehlivost vodohospodářských služeb. Tento aspekt však bývá v mediálních výstupech často přehlížen, přestože hraje zásadní roli v celkové cenové struktuře.

V diskusi o ceně vody bývá často opomíjen koncept sociálně únosné hranice, která představuje důležitý ukazatel dostupnosti vodohospodářských služeb pro běžné domácnosti. Tato hranice je dle metodiky OECD definována jako 2 % průměrných čistých ročních příjmů domácnosti při standardní spotřebě 88,7 litru na osobu a den. Grafy ukazují, že tato hranice se v čase zvyšuje, což odráží růst příjmů domácností. Přesto články, které kritizují cenu vody, tento kontext zcela ignorují.

Růst reálných příjmů obyvatel přirozeně zvyšuje i hranici toho, co je považováno za únosné. I když cena vody postupně roste, rostou i příjmy, což znamená, že dostupnost vody se nezhoršuje. Ve všech krajích České republiky se reálná cena vody stále pohybuje výrazně pod touto sociálně únosnou hranicí, což potvrzuje, že voda zůstává pro domácnosti dostupná. Zarážející je také absence zmínky o nástrojích sociální pomoci. V případě, že by cena vody skutečně překročila únosnou hranici, existují v České republice mechanismy sociální podpory, které mohou domácnostem pomoci situaci zvládnout.

Tyto nástroje však nejsou v článku vůbec reflektovány, přestože jsou součástí systému ochrany spotřebitele. V kontextu České republiky tak nelze tvrdit, že by cena vody představovala nepřiměřenou zátěž pro běžné domácnosti. Naopak, dostupnost vody zůstává stabilní a systém vodného a stočného je nastaven tak, aby byl dlouhodobě udržitelný i z hlediska sociální spravedlnosti.

Podle údajů ze spotřebních výdajů domácností za rok 2023 tvoří výdaje na vodné a stočné pouze 1,18 % celkového spotřebního koše. Tento velmi nízký podíl ukazuje, že voda nepředstavuje pro domácnosti zásadní finanční zátěž, jak se někdy mylně uvádí v médiích. Přesto některé články vyvolávají dojem, že rostoucí cena vody výrazně ovlivňuje životní úroveň obyvatel, což však neodpovídá skutečnosti. Ve srovnání s jinými výdaji, jako jsou energie, bydlení nebo potraviny, je reálný dopad ceny vody na rozpočet domácností marginální.

Zároveň chybí srovnání s jinými položkami spotřebního koše, které by ukázalo, jak se cena vody vyvíjí v kontextu celkové inflace nebo růstu cen ostatních služeb. Bez tohoto kontextu může být vnímání ceny vody zkreslené, ačkoliv ve skutečnosti nezdražuje mimořádně oproti jiným běžným výdajům domácností.

V diskusi o ceně vody bývá často přehlížen významný růst absolutních nákladů spojených s obnovou a provozem vodohospodářské infrastruktury. Mezi lety 2010 a 2023 vzrostly náklady na odpisy, opravy a nájem infrastrukturního majetku z přibližně 10 miliard Kč na 19 miliard Kč, tedy téměř dvojnásobně. Tento růst odráží intenzivní investice do modernizace a udržitelnosti systému, které jsou nezbytné pro zajištění bezpečné a kvalitní dodávky vody. Přesto články kritizující cenu vody tento klíčový aspekt zcela opomíjejí.

Podíl těchto nákladů na úplných vlastních nákladech vzrostl z 41,94 % v roce 2010 na 46,30 % v roce 2023, což jasně ukazuje, že obnova infrastruktury je jedním z hlavních faktorů ovlivňujících cenu vody. Přesto se v některých mediálních výstupech vytváří dojem, že cena vody roste bezdůvodně, bez ohledu na skutečné nákladové položky.

Investice do infrastruktury jsou však zásadní pro dlouhodobou udržitelnost systému. Zajišťují nejen technickou spolehlivost a kvalitu služeb, ale také připravenost na výzvy spojené s klimatickými změnami, stárnutím majetku a rostoucími požadavky na ochranu životního prostředí. Tendenční články, které tyto investice ignorují, neodrážejí skutečný stav věci – bez těchto výdajů by systém nebyl funkční, a jejich financování je navíc transparentně zahrnuto v ceně vody.

Porovnání vybraných ukazatelů zásobování vodou v evropských zemích na základě údajů EurEau ukazuje výrazné rozdíly v ceně vody, roční platbě domácností, spotřebě, ztrátách v síti i míře obnovy infrastruktury. Zatímco například Dánsko vykazuje nejvyšší průměrnou cenu vody a roční platbu, zároveň dosahuje velmi nízkých ztrát a vysoké obnovovací míry. Naopak Itálie má jednu z nejnižších cen vody a vysokou spotřebu, ale trpí vysokými ztrátami a nižší obnovou. Česká republika se pohybuje v evropském průměru s relativně nízkou roční platbou, nižší spotřebou a průměrnými ztrátami i obnovou. Výsledky ukazují, že samotná cena vody není jediným ukazatelem efektivity a udržitelnosti systému – důležitou roli hrají i provozní efektivita, investice do infrastruktury a spotřebitelské návyky. Tabulka níže přináší konkrétní srovnání těchto parametrů pro vybrané evropské země.